Michaela Beránková je Pirátkou z Prahy 13, na Magistrátu pracuje jako asistentka zastupitele Tomáše Murňáka. V březnu však na několik dní vyměnila své oblíbené šaty za reflexní vestu a vydala se pomáhat uprchlíkům k ukrajinské hranici. Ve Vyšném Nemeckém a později Michalovcích strávila dohromady týden. Co tam dělala a viděla?

Co bylo tím zásadním momentem, který tě vyslal na hranice?

Partner na začátku války přišel s tím, že by jel tranzitně na hranice pro uprchlíky. Chtěla jsem jet s ním, ale tím bych zabírala místo v autě. Byla jsem i připravená ubytovat na nezbytně nutnou dobu ty, které přiveze, pokud by neměli kam jít. Přicházely ale informace, že na blind tam člověk jezdit nemá a na hranicích je zmatek. Tak jsem navrhla, že bychom s tím zmatkem mohli pomoci. Přes sociální sítě jsem se spojili se slovenskými skauty a odjeli do Vyšného Nemeckého. Tam jsme byli na víkend, takže jsme absolvovali dvě dvanáctihodinové služby. Později jsme se vrátili na pět dní do hotspotu v slovenských Michalovcích. Vlakem, to už byla cena benzinu někde jinde, přesto jsem ten rozdíl v ceně poslala Člověku v tísni.

V čem spočívala tvá práce?

Přijeli jsme přesně na ranní meeting skautů, dostali jsme čepice s čelovkami, vysílačky a instrukce. Měli jsme na starost červené hasičské stany, kde odpočívali nebo přespávali uprchlíci čekající na další tranzit. Přes den bylo pět stupňů nad nulou, v Užhorodu čekali i osm hodin a byli zmrzlí. Organizace jako Člověk v tísni, Maltézští rytíři apod. zajišťovali občerstvení i distribuci hygienických potřeb a oblečení. My tam byli v době, kdy už to bylo nějakým způsobem organizované, kdy už si to sedalo.

Existuje malá skupina lidí, která má k pomoci uprchlíkům různá ale. Někteří útěk před válkou zpochybňují argumenty o nalakovaných nehtech, iPhonech a statných mužích. Koho jsi na hranicích potkala ty?

Stejné lidi, jako potkávám tady. Ano, byly tam ženy s nalakovanými nehty, nevyžadovaly ale žádný nadstandard. Ve stanech byly s Romy, kteří žili v ukrajinských osadách. Nikdo neřešil cenu telefonu. Lidé přicházeli bez rozdílu, ženy a děti. Pokud muži, většinou adepti na modrou knížku s vyšším věkem. A byli moc vděční. Poděkovala jsem, když mi pomohli zvednout, co mi spadlo a vždy se to otočilo: ne, to my děkujeme vám. Já měla na těch pár dnů s sebou devadesátilitrovou krosnu. Uprchlíci několik kufrů, někdy pár igelitek. Upřímně, já bych se snažila sbalit něco, co jde dobře zpeněžit. Hřivny jim u nás příliš nepomohou. V útěku před válkou jsou si všichni rovni.

Útěk před válkou je nepřenositelná zkušenost, kdo to nezažil, ani si to nepředstaví. V jakém psychickém stavu ti lidé byli?

To nelze na první pohled poznat, nebyli moc sdílní. Reagují různě. K dispozici byly oddíly psychologické pomoci. Byla tam paní se synem, měl deset možná dvanáct let. Šel si jen někam pro čaj, ale paní ho hledala, byla tak zmatená, že jsme s Červeným křížem zvažovali intervenci psychiatra. Těžko říct, zda měla podobné problémy už dřív, nebo je vyvolala až válka. Myslím, že to na ně dopadá až několik dní po příchodu do bezpečí. Byla tam už hodně stará paní z Oděsy, která odmítala spát v cizí posteli a čekala, že ráno odjede zpátky do svého města. U ní stál permanentně psycholog.

Utkvěl ti v paměti ještě někdo?

Pro přítele bylo emočně náročné a nezapomenutelné setkání s malým dítětem, které spící nesl slovenský voják. A ono se vzbudilo a začalo šíleně plakat. Z maminky pak vypadlo, že jsou z Charkova, a to dítě se kvůli válce vojáků bojí. Vzpomínám dvě děti, které přešly samy přes hranice, odhaduji 10 a 14 let. Já je ubytovala v jednom z těch červených stanů, protože prý čekaly na maminku, která za nimi jede z Česka s nějakou tetou. Prvně jsme tomu nevěřili, že cestují bez doprovodu dospělého. Maminka po několika hodinách dorazila, z tety se vyklubala její česká zaměstnavatelka. Celé to setkání… s tetou jsme si padly se slzami v očích kolem krku. Nebo v Michalovcích jedna maminka s dcerou, měly obtloustlou kočku Žužu, kterou jsme tam museli nahánět.

Přicházelo mnoho Ukrajinců se zvířaty? Jak ta zvládala stres z cesty?

Hodně, měli třeba i morče. Určitě to nebyla překážka pro využití stanů. Kočka Žuža byla první hodinu hodně zmatená, ale nevšimli jsme si, že by se tam prali psi. Lidé spíš řešili, kde je mohou venčit a zda jsou k dispozici třeba psí granule nebo konzervy. Byl tam naštěstí veterinární stan, kde to bylo samozřejmě zajištěné.

Byl vůbec v takové situaci a na takovém místě prostor pro smích, nebo radost?

Co jsme si všimla, uprchlíci se moc nebavili ani mezi sebou. Byli tam zdravotní klauni a animační programy pro děti, stan, kterému se říkalo šapitó. Po příchodu se ale spíš poohlíželi po něčem teplém k jídlu a pití, nebo třeba plenkách. Musím říct, že na polní podmínky tam kuchaři bez hranic vařili opravdu skvěle.

Bylo tam naopak něco, co se zvládnout nedařilo?

Ty stany jsou bohužel semeništěm nemocí, pokud tam přišlo jedno dítě se střevní chřipkou, měly ji tam pak všechny děti. I můj přítel tam měl jeden den žaludeční potíže. Ta hygiena může být velký problém, pokud se ta lůžka nezačnou řešit nějakou dezinfekcí. Není tam teplá voda, jsou tam jen toi toi budky. Jinak musím říct, že organizace dobrá je.

Chystáš se na hranice znovu?

Chtěla jsem pomáhat uprchlíkům přímo na Ukrajině, ale už i na Lvov padají bomby. Vidím to tedy spíš na pomoc v humanitárních vlacích, pokud mi to čas umožní.